Dne 13. 1. 2009 proběhlo v Opavě Misogi. Cvičenci Katori shinto ryu tedy dostali šanci „zkusit co vydrží“. Rituál spočívá v nepřetržitém provádění seků po dobu jedné hodiny a to s jednoduchou pointou – očistit tělo a mysl.

Samotný trénink začal dost netradičně. Čekali jsme před dojo, ve kterém se zatím připravovala výzdoba a atmosféra. Doba čekání se po chvíli zdála být věčností. Napětím jsem doslova hořel (v důsledku čehož, se mi začali potit nohy ). Nakonec se ale otevřely dveře a do chodby vešli Roman a Petr. Dostali jsme od nich instrukce a poté všichni vstoupili do tělocvičny. Okamžitě nás upoutala vyzdobená kamiza.Po tradičním uvítání jsme se rozestoupili po prostoru a začali cvičit. Romanem zvolené tempo bylo velmi příjemné, a nenutilo k rychlejším či pomalejším pohybům než na které jsem běžně zvyklý. Prostě „tak akorát do pohody“ . Pro vaši představu – průměrná rychlost byla jeden sek za sekundu, ke konci pak vyšší.

Na začátku cviční jsem dával především pozor na správné dýchání. Když už jsem si byl jistý, že si tělo zvyklo, všímal jsem si pohybu nohou, boků a rukou. Zároveň jsem se snažil dávat pozor na to, aby byl každý můj sek „opravdovým“ sekem a ne jen pouhým máchnutím, či přemístěním bokenu z bodu A do bodu B. Vůbec netuším, jak dlouho mi trvalo toto vše zautomatizovat, neboť přehled o čase jsem ztratil hned na začátku (přesně řečeno, jsem se ani nepokoušel čas sledovat). Ovšem v té chvíli, už jsem neměl potřebu sledovat pohyby těla, ale veškerou pozornost věnoval mysli. Kontroly pohybů byly čím dál méně časté a v pozdějších fázích mi každá taková způsobila výpadek z tempa. Naštěstí nešlo o nic kritického a téměř ihned jsem se zase chytil .

Mysl jsem držel čistou a prázdnou. Cvičil jsem v místě, na kterém byla přímo proti mně, na zdi pověšená papírová bota. Ta se stala mým předmětem zájmu a po nějakou dobu sloužila jako bod, na který jsem upjal svou pozornost a relaxoval. Když už jsem se cítil dostatečně uvolněný, začala má mysl létat pryč. Chvílemi jsem na bojišti přímo uprostřed bitvy zápolil se samuraji, chvílemi bojoval s imaginárním protivníkem, nebo třeba z nebe pozoroval ubíhající louky a lesy pode mnou. Tyto imaginace ovšem začaly pozvolna ustupovat a já vyzkoušel zaměřit pozornost na nějaký konkrétní problém. Toto se ovšem ukázalo jako zcela nemožné. Kdykoliv jsem se pokusil řešit věci typu příprava na zkoušku, nebo v hlavě vyřešit pracovní úkol, jako kdybych narazil do zdi. Měl jsem pocit, že můžu přímo slyšet, jak mi mysl říká „Ne, tohle neberu“. Prostě jsem se dostal do fáze, kdy naprosto nejpřijatelnější a v podstatě jediný možný stav byl nemyslet na nic a nechat vše plynout tak jak to je.

Tak jsem naprosto uvolněný cvičil, bez pocítění únavy či nudy (věřím, že pro lidi, kteří toto nikdy nezažili, může znít fráze „hodinu v kuse sekat“ cekem nudně ) uslyšel zvonek ohlašující konec hodiny a nevěřil, že už je to tady. Plynule jsme přešli na posledních sto seků, u kterých se postupně zvyšovala rychlost a pak už vrátili bokeny k pasu.

V první chvíli se mi podlomila kolena, ale to byla jen prvotní reakce na změnu pohybu. Cítil jsem se báječně, prostě lépe než před tréninkem. Necítil jsem únavu či bolest, jen vychutnával chvíli a poté s ostatníma usedl do kruhu. Chvíli jsme klábosili a jedli výborné suši. Fotka na konec vše zapečetila a nám už teď zůstávají jen vzpomínky na tuto výbornou akci.

P.S.: kromě vzpomínek zůstávají i viditelné stopy, jako např. v mém případě puchýře na dlaních a na chodidlech .